JP 1998 - Tábor vdolků 

Proč se letošní jarní prázdniny jmenovaly Tábor vdolků? Protože se Matěj rozhodl, že se alespoň trošičku přiblíží paní Eichlerové, která upeče 150 vdolků za 2 hodiny. Nechtěl jsem její rekord nějakým způsobem „trhnout“, to ne, ale řekl jsem si, že když to umí ona a když o tom zpíváme v jedné oddílové písničce, nebylo by na škodu vdolky také někdy upéct. Ale o tom až na konci…
Stejně jako minulé dva roky jsme se stejnou cestou vydali na naše již oblíbené místo do Krásného Buku. K večeru jsme dorazili na vlakovou zastávku a pěšky se vydali na základnu. Letos nám však trochu pomohl Jirka, který nám ta nejtěžší zavazadla vyvezl nahoru autem. Také nás zasponzoroval, za což mu moc děkuji (za obojí).
Vše probíhalo jako obvykle. Tentokrát nás jelo 18, avšak z oddílu jen jedna třetina, tedy jen šest Kapek (Kid, Hood, Líza, Honza, Ferda a Koky), také s námi jela Eržika, ale hlavně Šakal. Navštívili jsme téměř všechna známá místa a nově jsme se šli podívat na rozhlednu. Podrobnosti dost dobře neznám, neboť já jsem byl v tu dobu „práce neschopný“ a výpravu vedla Eržika. Mám jen pár informací a ty jsou dost zkreslené, neboť každý říkal něco jiného. Vím jen, že když se skupinka „mladých turistů“ vrátila, většina z nich si ztěžovala: „To byla děsná túra. Ježíši, mě bolí nohy! S Eržikou už nikam nejdeme. Zabloudili jsme!!! Já necítím celé tělo …“ jen Maruška (téměř nejmladší účastnice) přišla a řekla: „To byl nádherný výlet!“ Co si mám o tom myslet?
Byli jsme se opět podívat ve skalách a byla u toho i docela zábava. Viď Eržo, Šakale a Kide?!
Hráli jsme soutěže na družstva, vymysleli jsme nová přísloví a také naplno rozjeli Almaru.
Jeden den jsme opět vyrazili do Varnsdorfu do bazénu. Byli jsme tam dopoledne, kdy jsou děti ve škole a dospěláci v práci, takže jsme skoro hodinu byli v bazénu úplně sami.
A co se dělo poslední den? Pekly se vdolky. A víte, že skoro jako v té písničce? Opravdu jsme je pekli něco přes dvě hodiny. Samozřejmě, že jsme je nepočítali, ale mohlo jich být právě 150. Tak jaképak copak?!
A jestli se nám chtělo domů? Rozhodně nechtělo. Velmi – moc neradi jsme opouštěli náš domov, kde jsme trávili společné chvíle celý týden. Ale co naplat, prázdniny pomalu končí a my opět musíme do škol. Tak třeba zase za rok … .
Matěj