Aktualizace stránek provedena v neděli 14. listopdu 2021

Zprávy a zprávičky z akcí

Lanové centrum ML – naprosto úžasný den. Ať lituje, kdo s námi nebyl...

Ani nevím, jak mám začít. Chtěl bych toho sdělit strašně moc, ale bojím se, že nebudou stačit slova. Je to o zážitcích, pocitech, vnímání a jak řekly Kapky: O adrenalinu v krvi, který musí ven. A musel ven tím, že lezly (Kapky) nahoru. Prožili jsme spolu jednu naprosto skvělou sobotu v Mariánských Lázních, konkrétně v Lanovém centru...

  Sešli jsme se po deváté hodině na nádraží v Sokolově. Ať počítám, jak počítám... nakonec nás do vláčku nasedalo hned 15 kousků. Pokusil jsem se koupit jízdenku na vlak, ale u jednoho okénka si paní nevěděla rady, poslala mne k mezinárodní pokladně... a tam také nic. Tož zatím bez jízdenky klusem dobíhám na první nástupiště, abych se připojil ke zbytku oddílu. Rozhodli jsme se totiž, že pojedeme přes Karlovy Vary a Bečov. Je to nádherná trať, respektive nádherné okolí kolem tratě. Lesy, louky, kopce, srnky, krávy, koně, zámek, klášter, kostely, nádherné domečky, chaty, chatky i nádražní budovy. Prostě romantika.
  Vlak se tedy rozjel a my jsme bez přestupování projeli touto nádhernou krajinou až do Mariánských Lázní. Cesta, která trvala skoro 2 hodiny, pěkně ubíhala a my se kochali. V Karlových Varech přistoupila i Veronika a tak jsme byli komplet: 16 Kapek. Chviličku po čtvrt na jednu jsme vystoupili z vlaku a řekli si, jak dnešek bude probíhat: Nejprve dojdeme na kolonádu, jukneme na zpívající fontánu, pak lanové centrum, lanovka na Krakonoš, prohlídka miniatur Boheminium, procházka na rozhlednu a pak zpátky na nádraží a vlakem zase zpět domů... No plán to byl pěkný, i když nakonec vše dopadlo úplně jinak... :o)
  Došli jsme tedy nejprve na kolonádu a po necelých 5 minutách čekání vše utichlo, aby se v zápětí mohly ozvat první tóny ze skladby „Hudba pro fontánu“ od Petra Hapky. Vyslechli jsme si a zhlédli celou produkci her vodních trysek a tónů. Musel následovat nutný rozchod na nákup lázeňských oplatek, zmrzlin a nanuků. Po chvilce jsme opět komplet a vydáváme se směrem Lanové centrum. Míjíme „umělce“ s kytarou v ruce a se zlatem v hrdle. (Veronika hloupě podotýká, že já bych si hrou nevyděl ani na slanou vodu, ale po vteřinách mučení uznává, že kdybych u toho i zpíval, místo 40 Kč, co měl ten pán, bych měl možná 80 kaček. No dobrá, jako satisfakce to stačí.) A už se dostávám k místu zlatého hřebu dnešního dne: K Lanovému centru. Nejprve míjíme „lanové prolejzačky“ pro ty nejmenší a za chvilku už všichni můžeme ve výšce obdivovat umění těch, co se již vydali do spárů lan...
  Kupuji tedy 14 vstupenek a zároveň si také „kupuji“ dva instruktory, kteří s námi celou trať také potom projdou. Instruktor nevím, ale instruktorka byla moc pěkná :o) To už nás ale oblékají do sedáku a vysvětluje, jak utáhnout, jak otevírat skoby, kam se sahat může a kam se sahat NESMÍ, co je zkrátka Tabu a na čem závisí náš život. Nejprve jsme si prošli a vyzkoušeli 3 drobné překážky necelý metr nad zemí, kde jsme se naučili se správně jistit. Nervozita stoupala a my jsme za chvilku už stáli u žebříku k první linii překážek... Rozdělili jsme se, jak za sebou půjdeme, aby dospělí a zkušenější mohli dohlížet na ty ostatní. Vyšlo to skvěle. První kráčel pan instruktor a s ním dva ti nejmenší (a také nejzlobivější :o) – i když nutno říci, že se ten jeden (nebudu Láďu jmenovat) na překážkách choval zodpovědně a vzorně. :o). Pak šla Mirča a s ní zase 2 kousky, paní instruktorka, opět děti, já a se mnou další pár a nakonec celou skupinu uzavíral Mates. (Jak pan instruktor rozhodl, vzadu půjde ten zkušený hasič. :o)
  Vystoupali jsme tedy po klasickém a pak po lanovém žebříku k první plošině, bezpečně se zajistili a očekávali, co nás čeká na první z devatenácti překážek, které postupně projdeme. Zdálo se to být jednoduché a pro někoho také asi bylo. Prostě projít od jednoho stromu k druhému, ale šlapat na laně zavěšeném do „účka“... Nohy se rozjížděly, člověk chtěl jít dopředu, ale noha se rozhodla, že přeci jen lepší to je vzít „vzad“. :o) No, nakonec jsme to zvládli všichni. Tady bych chtěl na chvilku odbočit a zmínit se o jedné věci:
  Včera po schůzce jsme s Veronikou chvilku mluvili se Simčou. Nechtěla s námi dnes jet, protože jí lanové centrum moc neoslovilo. Umluvil jsem jí, ať s námi jede, protože budeme mít víc lidí, co po lanových překážkách nepoleze, ale že uvidíme tu fontánu, pak půjdeme na ty miniatury, rozhlednu... zkrátka, že bude i jiný program. Měl jsem radost, že se ráno objevila na nádraží. Úsměv Simči, který má jen málo lidí je takový kouzelný a asi i nakažlivý. :o) No, důležité je to, že se nakonec rozhodla, že to tedy také zkusí! A bylo to dobře a príma. Po první překážce jsem se díval na Simču a viděl jsem, že má trošku problémy. Snažil jsem se jí trošku uklidnit a zaúkoloval jsem i Matese, který šel hned za ní. Ať ji opatruje, a kdyby se necítila, že se mohou vrátit. Nic se přeci neděje... Ještě jsem jí to připomněl po druhé a třetí překážce, ale nevzdala to a je to moc super. Vůbec nic by se nestalo, kdyby se kdokoliv vrátil, kdyby to vzdal! Není dobré zbytečně riskovat a to ani tady, ani jindy při jiných činnostech. Všichni ale celou trať nakonec prošli.
  Postupně jsme tedy zdolávali překážky, stále jsme se navzájem kontrolovali, jestli jsme správně zajištěni, radili jsme si, jak tu, či onu překážku nejlépe zvládnout. Po zdolání každé překážky se mne holky (no spíš hlavně Barava a Naty :o) ptaly, jaké to bylo a jestli je to těžké. Párkrát zaznělo i „To já nezvládnu!“ Ale všechno všichni zvládli. Chviličku jsem měl strach, že Bára zůstane přenocovat na jedné plošině, když se nemohla odhodlat odrazit se a sjet (sklouznout) se k další překážce zavěšená na tyči připomínající kratičkou hrazdu. „Já se neudržím, já spadnu!“ „Ale udržíš, to je chvilička, než dojedeš k tomu stromu.“ „Ne, to je dlouho, já se neudržím...“ :o) No co myslíte....? Udržela, nespadla. A i kdyby spadla, tak nespadne, protože by seděla v sedáku... Mates za ní trpělivě stál a čekal a přemlouval... No nevím, jak bych se zachoval já... možná bych jí „pomohl“ dřív... :o)))
  Postupně jsme lezli ve výšce 10-12 metrů nad zemí po síti, prolézali kruhy, válcem, přeskakovali po houpačkách... a čas běžel a to dost neúprosně. Trvalo to docela dlouho. Rozhodně o dost déle, než jsme měli v plánu. Poslední „překážkou“ bylo zavěsit se na lano, odrazit se a svištět zavěšený v sedáku dolů na zem. Už to přesně neodhadnu, ale nějakých 60 metrů to být mohlo. Jakási odměna po zdolání všech překážek. Zlatá tečka zlatého hřebu. Pěkně to svištělo, vzduch kolem zaproudil a člověk přistál na matraci. Excelentní příjezd jsem měl já a po mně ho zopakovala i Simča. Dojezd přímo na zadnici, juchnout zády o matračku... no, všichni, co znáte Simču si dokážete představit, že pak také následoval výbuch toho krásného a bezprostředního, ale důležitého smíchu. „V klidu, Simčo, já jsem dojel naprosto stejně... :o)“
  To už vzduchem sviští Mates, sice trapně ale elegantně sesedne – sestoupne na poslední plošinu :o), odjistí se a můžeme jít do cíle. Všichni jsme to přežili, všichni jsme plni zážitků, všichni jsme rádi, že jsme to zvládli a celé absolvovali. Někteří, co již čekali dole delší dobu si zahrávají s myšlenkou, že půjdou znovu... Určitě jo! Někdy příště... Čas je velmi pokročilý a já se omlouvám, že dnes již nestihneme ani lanovku, ani miniatury, ani rozhlednu. Nevadí, vydáme se sem ještě jednou, abychom to dohnali. Dost mne potěší, když slyším, že tedy nevadí, že se sem tedy určitě vydáme, ale že nevynecháme ani Lanové centrum... :o) Prostě super...
  Jdeme tedy ještě ke kolonádě, nějaká ta oplatka, nezbytné stříkání a šplíchání u trysek, někteří si napouštějí zázračné prameny do lahví a pomalu se rychlým krokem vydáváme na nádraží. Mates nás zdárně vede, míjíme supermana ve svém plášti (ale přebarveném na žluto), okupujeme nádraží a po chvilce nasedáme do vlaku. Vyjíždíme s 5 minutovým zpožděním, ale do Chebu přijíždíme o 5 minut dřív. Přesedáme na vlak do Sokolova, který nás bezpečně odváží domů. Ve vlaku ještě provádíme známkování dnešního podniku. A je to úplně super. Dnešní akce dostává známku 1,06. Z celkového rozpětí 1 až 5, je to suprový výsledek. Ta jedna dvojka, co se objevila, byla za to, že jsme nestihli i ty jiné aktivity. Ale jak autor vysvětlil, je to moc pěkná známka a bez kritických slov. Na druhou stranu kromě 15 čistých jedniček jsem ještě napočítal celkem 17 hvězdiček!!! Jeden človíček dal dokonce jedničku a pět hvězdiček. Častokrát byla jednička i podtržená.. jednou i třikrát. :o)
  To moc potěší. Všem Vám děkuji za dnešní den. I když fyzicky vyčerpávající, moc mne to nabilo a jsem rád, že jsme mohli takhle prožít společně sobotu. Myslím, že jste se chovali naprosto suprově. Ještě jednou děkuji. A jak píši v titulku, ať litují ti, co s námi nebyli. A ti, co chtěli a jen nemohli, ať se určitě vydají s námi příště.

  Omlouvám se, že článeček je asi trošku delší... ale dokonce si vzpomínám na plno věcí, na které jsem zapomněl a jistě by také stály za zmínku. Třeba „počůraný“ pán, co zabavil MVM, mokro ve fontáně, otázka na paní prodavačku: „Nevíte, kolik to stojí?“ – a ještě lepší odpoveď: „Nevím...“ :o) A tak dále, a tak dále...

| Autor: Matěj | Vydáno dne 24. 05. 2009 | 2409 přečtení | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Náhodný obrázek
JP 2017 - Šmudla #2 - 148
JP 2017 - Šmudla #2
zobrazení: 574
známka: 0
Přihlášení / Registrace

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server